Čítanie tejto knihy môže poškodiť vaše duševné zdravie!

Autor: Adriana Markovičová | 24.7.2014 o 12:53 | (upravené 5.12.2014 o 16:52) Karma článku: 9,99 | Prečítané:  4065x

Musela som vás varovať, čert to ber. Tiež ma upozorňovali, že to nebude príjemné čítanie, a predsa som si nedala povedať. A viete čo? Bolo to jedno z najlepších literárnych rozhodnutí ostatnej päťročnice. Tá kniha je divná. Keď prekonáte počiatočný šok a zhnusenie, prenesiete sa cez neslušné slová a výkaly, zistíte, že držíte v ruke poklad. Najprv si však urobme poriadok v autorovi. Volá sa Nick Cave.

Áno, ten Nick Cave, ktorého máme prednostne zaškatuľkovaného ako speváka, a podaktorí aj ako herca. Chlapík s hlbokým hlasom a čiernou hrivou zvyčajne lietajúcou rôznymi svetovými stranami. Je síce fakt, že na ceste za šesťdesiatkou začína mať jeho čelo prevahu nad vlasmi, no to ženám nebráni v tom, aby si spolu s Kylie Minoque nezavzdychali nad otázkou, kdeže to rastú tie divé ruže.

Tak, a teraz už dosť romantiky.
Austrálčan Nicholas Edward Cave totiž nie je žiadny sladký chlapček, z ktorého by boli babičky namäkko, múzy ho však nakopali statočne. Teraz nehovorím len o jeho skvelej muzike, temných hudobných textoch a baladických básňach. On vám je navyše aj prozaik a prihodilo sa mu to dokonca dva razy.

Začalo to v roku 1989 celkom nevinne, ba až anjelsky titulom And the Ass Saw the Angel.
V našich končinách vyšiel tento román iba v češtine vo vydavateľstve Argo pod názvom A uzřela oslice anděla, a vôbec sa tomu nečudujem - preložiť niečo také do slovenčiny nie je ani trochu jednoduché.
Keď ste si Cavea práve predstavili ako dôstojného pána spisovateľa, ktorý sedí v opare cigaretového dymu za starožitným písacím strojom ťukajúc do neho desať hodín denne rozvité vety a súvetia, tak ste úplne vedľa. Koncom osemdesiatych rokov bol Nick Cave bohém nivočiaci telo i ducha návykovými látkami, čo najmä tomu duchu až tak veľmi neprospieva.
"Voľný" čas trávil v pajzloch (ten dym by teda zhruba sedel) a pochybných bytíkoch, kde sa kupoval heroín, a keď mu čosi napadlo, zapísal si to hocikedy a trebárs aj hocikam...

Nick tou dobou bydlel v Berlíně a občas se nám objevil u prahu ve svých černých šatech a špičatých botách, s otlučeným černým kufrem v ruce, ve kterém nosil první náčrtky ke knize A uzřela oslice anděla. (Výraz první náčrtky ovšem zní strašně spořádaně. Ve skutečnosti to byla nepopsatelná změť kousků papíru, často potrhaných a postříkaných krví, popsaných nečitelným písmem s přeškrtanými a vkládanými pasážemi. Některé odstavce byly napsané na ubrouscích a pivních táccích, a i když z toho, co se mi podařilo rozluštit, bylo jasné, že jde o geniální dílo, neviděl jsem v tom hlavu ani patu - připadalo mi to dokonale ujeté, a jestli měl Nick tenkrát v hlavě nějaký přesný plán, rozhodně to nedával najevo.)

(Phil Shöenfelt, z doslovu knihy)

Ani médiá neboli ku nemu veľmi milosrdné. Vyžívali sa vo fotkách, na ktorých bojoval so zemskou príťažlivosťou, tešili sa z jeho prázdnej peňaženky, skrátka, opisovali ho ako totálne odpísaného rockera smerujúceho ku dnu. Lenže... keď sa mu podarilo všetky tie papierové artefakty poskladať, vzniklo z toho niečo, nad čím vám ostáva stáť rozum, a to nehovorím len o obsahu. Jazykový prejav Nicka Cavea je neskutočný...

Kde přišel Nick k tomu jazyku? Občas to vypadá, jako byste četli slova nějakého pološíleného mormonského kazatele, někoho, kdo mluví jazyky - jeho znalosti jazyka a práce s ním jsou mimořádné a naprosto originální: podstatná jména používá jako přídavná, přídavná jména jako slovesa a s jazykem vůbec zachází s lehkostí a snadností, která připomíná velké spisovatele alžbětinské doby, kdy byla angličtina ohebná a otevřená a ještě nezkostnatěla do podoby devalvované měny znečištěné sociologickými abstrakcemi a politickou korektností dneška.

(Phil Shöenfelt, z doslovu knihy)

Chápete to? Človek by z toho zošalel. Zatiaľ čo bežný triezvy nedopovaný autor sa čosi namorduje, aby zosmolil román či miniatúrny článok na blog, dopisuje (viac a viac), škrtá (to už pravdaže menej často), hľadá pointu i múdru myšlienku - nejaký zdrogovaný rockový spevák len tak mimochodom napíše knihu plnú biblických metafor tak, že sa všetky synonymické slovníky obracajú v knižnici.

Hlavná postava knihy Euchrid nehovorí spisovne. On vlastne nehovorí vôbec, je nemý.
Teraz som sa chcela pustiť do opisovania deja, ale zistila som, že je tak košatý, že ani neviem, čím začať. Ani sa mi nechce... stále som ho celý nestrávila. V knihe je jednoducho všetko, s čím sa stretávame aj my, čo sme sa nenarodili na mieste plnom špiny a hnusu: náboženský fanatizmus, zneužívanie viery, vzťahy s otcami, matkami i súrodencami (trebárs aj mŕtvymi), láska i nenávisť, narodenie i smrť, lejak i slnko, ľudia, zvieratá a... múdrosť.
Už tomu začínam rozumieť - takúto knihu nemôže napísať spokojný a vyrovnaný človek. Nick Cave sa ale vôbec nesťažuje, pretože "utrpení je vlastně jenom relativní pojem, kterej nás bolí nejvíc, když ho srovnáme s nějakým štěstím."
Jeho hrdina nie je hrdina, robí zlé veci, lebo ľudia okolo ho nenaučili, čo je dobré. Je odporný a nechutný. Akoby som vám to... ako sa, napríklad, tvárite, keď niekoho vidíte šprtať sa v nose a potom konzumovať jeho obsah? Že nie dobre?
Nuž, vedzte, že Euchrid robí horšie veci. Oveľa horšie. Sloboda zvierat by šla z jeho konania takisto do vývrtky, mravokárci by dvíhali varovný prst, ale! Z nejakého nepochopiteľného dôvodu je vám tá postava strašne sympatická. Dokonca mu držíte palce, hoci od začiatku viete, že stojí v močiari a pomaly klesá ku dnu, takže kniha neskončí žiadnym happyendom. Nejako ale chcete, aby vyhral - nad Ukulitami (to sú dedinčania, ktorí ho neznášajú), nad svojím osudom (ani ten mu nepridelil najlepšie karty), nad týmto svetom.
A viete čo? Najlepšie bude, ak si prečítate kúsok ukážky z knihy. Bude dlhšia, ale neodvážila som sa z nej čokoľvek vyhodiť, aby sa nestratilo jej "čaro". Ak vás to odradí, dobre. Ak vás to upúta, čaká vás divoká literárna jazda, z ktorej môžete kedykoľvek vystúpiť. My, čo sme vydržali do konca, vieme svoje a nikto nám to nevezme.

Toho dne, kdy se měli narodit, to rozťal jako první jeho bratr, a jako by tenhle jediný rozhodný čin měl předznamenat celý jeho budoucí život plný netečnosti, tehdy ještě bezejmenný Euchrid se přilepil svému bráškovi na paty a vypadl do světa v celé slávě nezvaného hosta.

Polední slunce se zavrtávalo do oblohy jako roztavený šroub a bušilo do plechové střechy a dehtem potřených stěn dřevěné chatrče. Uvnitř seděl u stolu Taťka obklopený svými důmyslnými hračičkami z pružin a oceli, mořil se v tom děsném vedru s mazáním pastí a marně se snažil neslyšet opilecké blábolení své ženy, která se s křikem rozvalovala na zadním sedadle starého chevroletu. Auto, pýcha skládky, stálo na cihlách hned za chatrčí jako obrovská skořápka, kterou znechuceně odhodil nějaký přerostlý šnek.

Taťkova lihumilná manželka se ve voze zmítala v porodních křečích a řvala na protest proti zázraku, který se v ní nadouval a kopal, zatímco ona sama tiskla ke rtům láhev Bílýho Ježíše, rozhoupávala chevrolet na podstavcích a ječela a kvílela, kvílela a ječela „Taťko! Tá- aťko! Tá-aťkóó!“, dokud nezaslechla, jak se dveře chatrče otvírají a hned zase zavírají, načež se rozžehnala se dnem a ztratila vědomí.

„Byla tak ožralá, že nemohla ani tlačit,“ vyprávěl později Euchridovi Taťka.

Vypáčil jí z umatlaných prstů láhev, které se i v bezvědomí držela jako klíště, a opatrně ji rozbil o zrezivělý zadek auta.

S intuicí místo porodní báby a s velkým střepem místo skalpelu roztáhl ležící rodičce nohy a polil jí pohlaví pořádnou dávkou lihu. A pak, za zvuku nadávek řinoucích se z jeho úst, za bzukotu všeho možného hmyzu, pod rozpáleným sluncem na bezmračné obloze, se s pekelným křikem uprostřed výronu hnisu objevily dva ulepené uzlíčky.

„Jéžišikriste! Voni 'sou dva!“ vyjekl Taťka, ale jeden z nich brzy umřel.

V chatrči stály na stole vedle sebe dvě bedýnky od ovoce vyložené novinami. Pasti na zvířata už visely na zdech.

Dvě bedýnky, v každé z nich jedno nemluvně. Taťka nahlédl dovnitř.

Ani jedno nevydalo hlásku; ležela nehnutě na zádech, nahá jako prst, s udivenýma očima doširoka vyvalenýma. Taťka vytáhl z kapsy u kalhot ohlodaný špaček tužky, naklonil se nad děti a s přimhouřenýma očima vyvedl na přední stěnu postýlky prvorozeného velkou jedničku, načež olízl tuhu a na Euchridovu postýlku namaloval dvojku. Potom ustoupil o krok a podíval se napřed na  jednoho, pak na druhého, a napřed  jeden, pak druhý mu pohled s vážným výrazem opětovali.

Měli takové divné mandlové oči, s trochu nateklými horními víčky a skoro žádnými řasami, tak světle modré, že byly skoro růžové; zkoumavé, dychtivé, neposedné, stále v pohybu - jako by se komíhaly ve vzduchu, třásly se a bez ustání kmitaly.

Malý Euchrid krátce a ostře zakašlal, olízl si růžovým jazýčkem spodní ret a zase ho schoval zpátky. A jako by Euchridovo nesmělé odkašlání bylo signálem, na který už dlouho čekal, statečný prvorozený synek zavřel oči a upadl do spánku, z něhož se už neprobudil.

---

„Tak nashle, brácho,“ pomyslel 'sem si, když vodpad, a celou minutu 'sem čekal, že to na mě přijde taky - taková se do mě z toho jeho umírání dala zima.

A pak se do nočního ticha ozval chraptivej řev Jejího Kurevstva, mý matky, Mamky, která sípala nadávky z tý nejhlubší prdele vší sprostoty, mlátila do dveří chevroletu a pořád: „Kde mám flašku!“

„Kde mám flašku!“

Taťka mi kolem kotníků a prsou omotal provizorní pouta, abych zůstal v tý svý bedýnce - teda v postýlce - ležet hezky vodorovně, jenže já cejtil strašnou potřebu zjistit, co má vlastně můj bráška za lubem, když to vzal takhle zčistajasna trapem na věčnost, a tak 'sem se pokusil zvednout hlavu v domnění, že ho aspoň na momentík zahlídnu.

Když mě takhle zničehonic vykopli do života, vyvrhli mě z omamnýho mazlavýho sejra těhotenství - z toho bezva hnízdečka, co 'sme si v něm vesele plavali - a nechali mě tady celýho špatnýho z porodního šoku, dokážete si představit, že moje dohady ohledně tý velký hádanky byly žalostně nekvalifikovaný. Chci říct, jak 'sem moh vědět, jak zatraceně smrťoucí ta smrt je?

Do čítania, priatelia.

Poznámka na záver:
O niekoľko rokov neskôr vydal Nick Cave ešte jednu knihu z kategórie beletria. Volá sa The death of Bunny Munro a vyšla aj u nás ako Smrť Bunnyho Munroa (Ikar 2009), či v českom jazyku Smrt Zajdy Munroa (Argo 2009). Nie je síce taká magická ako "Oslica", ale číta sa dobre, iba sa netreba nechať pomýliť obálkou s plyšovým zajačikom.
Hlavná postava so závislosťou na sexe s krstným menom Bunny (po našom Zajko) je skôr na smiech, ale ani Nick Cave už nie je tým rebelom, čo býval.
Napísala by som na ňu len jedno varovanie - nie je vhodná pre prudérnych čitateľov.

 

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

EKONOMIKA

Slováci ponúkajú za železiarne najviac, Američanom sa to máli

Ani jeden zo záujemcov neponúka za košickú huť cenu, ktorá by zodpovedala predstavám U. S. Steelu. Predaj nateraz nebol uzatvorený.

KOMENTÁRE

Ako Danko začal mať problém s kebabom

Keď to hovoril Breivik, vraveli sme, že mu straší vo veži.

DOMOV

Päť podnetov, Harabin trestom stále uniká

Kolegovia ho zatiaľ ani raz neuznali za vinného.


Už ste čítali?